Náš požadavek byl jasný - teplá klimatizace, teplá voda! V Tam Coc se nám tenhle požadavek splnil v homestay Tam Coc Ricefields (samostatně oddělené bungalovy) - jedno z nejkrásnějších ubytování, co jsme doposud měli. Stálo 300 VND (vietnamský dong), takže v přepočtu 294 Kč, což na Vietnam je vlastně docela dost, ale za teplo jsme v tu chvíli byli ochotni dát i motorku :D.
Vesnice Tam Coc je moc krásná sama o sobě a v sezóně je to i jedno z nejvíce navštěvovaných turistických míst. Hned uprostřed vesnice je jezero s mnoha mnoha loďkami a uprostřed na ostrůvku jakási pagoda. Vypadá to opravdu moc pěkně. Nachází se tam dokonce indická i čistě veganská restaurace, což nás vážně potěšilo. Ráno nás probudil kohout. Vlastně nás budil i v noci… i přes den… kdykoliv. A taky nebyl jeden, ale tak 30. Kohouti jsou úplně všude, kokrhající živí nebo grilování.
Asi 10 minut od naší vesničky byla vyhlídka Hang Mua. Byla krásná a byla vysoko. Já jsem nejdřív strašně mrmlala, že to je moc schodů. Už dole nás odchytla žena a chtěla po nás, abychom zaparkovali motorku u ní, že dál nesmíme, jenže od místa vyhlídky se to zdálo ještě celkem daleko a všichni ostatní si zvesela projížděli dál. Tak jsme paní (jako nikdy nikoho) neposlechli a jeli dál. Samozřejmě o pár metrů dál nás odchytla další paní a tam už jsme museli zaparkovat a zaplatit 10 VND (10 Kč). Vstup na vyhlídku stál 100 VND (na osobu, což je nějakých 98 Kč. Jak se vyhlídka zdála daleko, vysoko a náročná, tak to nakonec byla moc pěkná procházka (jen trochu strmá). Byli jsme za 20 minut nahoře a tak hrozný ten výšlap nebyl. Prostě spousta schodů. Nahoře se cesta rozdvojila. Zvolili jsme vyhlídku vpravo, byla výš a zdálo se méně lidí. Bylo to pěkné a my ze sebe měli radost, že jsme konečně podali nějaký výkon a jen se zase nevezli na motorce :D. Výhled nebyl zrovna nejkrásnější. Na jednu stranu byla vidět různá pole, stavby, ale vše ve smogu a sluníčko se moc nepřemáhalo, aby pořádně vykouklo.
Směrem dozadu za vyhlídkou se dalo plout na loďkách po pěkně špinavé bahnité vodě, což nevypadalo zrovna vábně. Vjížděli i do jeskyně, ale asi nebyla moc hluboká, do jedné minuty byly vždy loďky venku. Plavba po vodě se jmenovala Ben Thanh, ale když jsme to ze shora viděli, chuť na to nebyla. Bahno, smog, zima. Cestou zpátky k motorce jsme se zasekli u bambusových domečků, ze kterých byl výhled na rýžové pole, takže bylo co fotit a z toho my máme vždy radost.
Bohužel návrat k motorce nás úplně rozhodil ve chvíli, kdy jeden z těch primitivnějších Vietnamců odchytil přímo před turisty kohouta a začal ho tam natahovat, škrtit a ošklivě mlátit. Všichni se rozestoupili, ale nikdo nic neudělal. Nikdy jsem neslyšela tak naříkat a plakat kohouta. Žádné veselé kokrhání. Hlasitý pláč. Utekla jsem s plnou pusou nadávek a nemohla to slyšet, ani se dívat. Prý ho nakonec pustil, říká Miro. Vůbec jsme nepochopili, k čemu tohle mučení bylo dobré. Pak jsme zjistili, proč všude mají tolik kohoutů. Je to jejich místní pochoutka. Vietnamci je mají i s kuřaty jako chutný pokrm a prodávají je grilované (plné prachu) všude u silnice. Pochopili jsme to, když nás jich v noci tolik budilo. Od té doby se kohout pro nás stal všudepřítomným spolucestovatelem. Buď běhající po cestě, nebo bohužel ten grilovaný u prašné krajnice, no nejčastěji jako neúnavný alarm v jakoukoli noční hodinu. Suma sumárum - bez špuntů do uší ani krok :D.
