Mezi tím mi však někdo stihl ze země sprostě ukrást moje červené plavky (rychloschnoucí)! Záhy zjišťuje a shoduje se celá vesnice, že to určitě udělal ten pes, co tu běhá. Pes se tváří nevinně, ale taky mu to nevěřím, protože když mě vidí, chodí obloukem kolem mě.
Přestalo svítit slunce - přichází bouřka - a děsnej liják - vypadla elektřina - stále prší a už asi nikdy nepřestane... Jako nůž máslem krájím poslední kilometry tady v Laosu. Pomalu se loučím s touto zemí.
Po Indii, Annapurnách v Nepálu a brutálních teplotách v Bangladéši byl tohle další extrém. Tři týdny vytrvalého deště se mnou hnulo natolik, že kdyby mi někdo řekl, že tady je letadlo, které letí domů, tak bych snad i letěl... Ne neletěl... Ale ty extrémy mi dávají fakt zabrat. Nebudu si na nic hrát. Ani nevíte, jak si teď užívám toho slunce a mraků na obloze, toho klidu sucha.
Někdy je dobrý sejít z hlavních cest, a tak jsem sjel na vedlejší polní cestu a viděl jsem krásnou řeku, jak v ní kluci chytají ryby. Sednul jsem si a jen jsem poslouchal. Dneska se mi stalo to samé a narazil jsem na jedno krásné jezero.
Čeká mě ještě dlouhá cesta. Těším se na další nová setkání.
