Co se počasí týče, je ještě strašná zima asi -35 °C a stále fouká silný vítr. Byla by sebevražda vyrážet tak brzy. Proto ještě chvíli odpočíváme. V sedm hodin vstáváme, slunko již vylezlo. Vítr se zdá ale pořád silný, je nicméně slabší než včera. Šimon mi dává najevo, že je mu fajn a že je pro, jít na vrchol. Dáváme si musli tyčinky, kofeinové nakopáváky a teplou vodu s tangem. Oblékáme tři vrstvy na nohy, šest vrstev na vršek a troje rukavice. Do summit baťohu házíme pár energetických gelů, kofeinové tyčinky, vodu, GoPro a českou vlajku. V půl sedmé ráno vyrážíme na vrchol!
Po 5 minutách říká Šimon, že mu mrznou prsty. Dávám mu moje péřové rukavice, aby si je navlíkl na dvoje jeho. Po dalších několika minutách se dostáváme do tempa a zdá se, že nás nic nemůže zastavit. Předbíháme Argentince i guida s holkama, kteří vyráželi kolem šesté ranní. Cítíme se fakt velmi dobře, dáváme si přestávku po 30 minutách, kde jsme si dáme gel, doplníme tekutiny a nabití adrenalinem pokračujeme dál.
Zhruba 200 m pod vrcholem začínáme pociťovat zvláštní pocit a není to bolest hlavy ani břicha. Vlastně to není nepříjemný pocit, jen ho na začátku nejme schopni popsat. Jak se blížíme k vrcholu, tak si všímám, že Šimon na rovným úseku trochu vrávorá. Myslím si, že je unavený, ale po chvilce to stejné pozoruji na sobě. Ztrácím chvílemi stabilitu a abych šel rovně, tak jsem se musím hodně soustředit. Pak mi to dochází. Z načtených materiálů o výškových nemocech si uvědomuji, že máme mozkový edem (otok mozku). Hlavní příznaky jsou opilá chůze a celkový stav je vůbec velmi podobný opilosti. Jak se zdá, zkrácení celkového plánu výstupu o sedm dní a nedostatečná aklimatizace si vybírá svou daň.
Jelikož vrchol je asi 20 minut od nás, sundáváme baťohy, bereme jen vlaku, GoPro a pokračujeme na vrchol. V půl třetí odpoledne se dostáváme na nejvyšší místo západní a jižní polokoule. Na vrcholu si užíváme asi 10 minut dechberoucí výhled na celé Andy. Ještě fotíme pár fotek a přesouváme se rychle zpátky do nižší výšky.
Po dvou hodinách přicházíme zpět do campu Colera, balíme stan a přesouváme se už takřka po tmě do Nida de Condores. S klesající výškou a zvyšujícím příjmem tekutin se náš stav rapidně zlepšuje. Kromě doplnění tekutin si kuchtíme vydatnej chálec v kastrólu (3 konzervy tuňáka, fazole, čínské polévky a sušenky) a jdeme s dobrým pocitem spát.
