Vyrážíme v 9 hodin. V campu Canada vyzvedáme odpadky a pokračujeme do Base Campu Plaza de Mulas. V Base Campu ve stanu Juana Herrery si děláme pořádek ve věcech, které zde necháme a které budeme brát dolů. Ve stanu se seznamujeme s Davidem, který umí velmi dobře anglicky - na to, že je z Argentiny. Říkal, že působí v politice jako aktivista za lidská práva a prosazuje lepší život v Argentině. Je velmi zcestovalý, má projetou celou Evropu. Momentálně se chystá do Londýna, aby zjistil, co v Anglii dělají pro lepší život lidí. Po chvilce vejdou do stanu pracovníci parku a ptají se nás, zda jim neprodáme nějaké věci. Mají zájem o úplně všechno. Bundy, boty, foťáky, spacáky atd… Jelikož to jsou sponzorské dary od partnerů, nemáme to srdce jim je prodat.
Následuje pro mě doslova hororová pěti hodinová cesta do Confluencie. Hororová proto, že můj nateklý palec se do trackových bot nevejde. Musím tak kráčet v duplexových botách, které rozhodně nejsou vyrobeny na mnohakilometrové túry. Po 30 minutách chůze začínám cítit, jak se mi na každé šlapce tvoří několik puchýřů. 30 kg batoh s utrženým popruhem mi situaci moc neulehčuje. V půlce cesty, kdy už jsou téměř všechny mé puchýře protržené, si říkám, jak se asi museli cítit němečtí vojáci, když šli v mrazu do Ruska. V tu chvíli si říkám, jak se mám ještě nádherně a beru vše velmi pozitivně.
Šimek šlape velmi svižně. Vidí, že se trochu trápím. Vyměňujeme si proto batohy a pobízí mě k intenzivnějšímu tempu, abychom se do tmy dostali do tábora. Přicházíme do Confluencie, stavíme stan a já ulehám. Šimon mi radostně oplácí moji péči z Colery a stará se o mě jako o miminko.
